Už na minulém albu „By The Grace Of God“ byl rozpoznatelný příklon kapely k úhlednější a čistší stavbě kompozic. Definitivní ústup od  energického rychlého garáž rock'n'rollu inspirovaného MOTORHEAD přichází však až nyní s v pořadí již šestým albem „Rock N Roll Is Dead“. Nenechte se zmást, kapela v žádném případě nezavrhla svůj léty vypilovaný styl, neztratila ze svého půvabu, jen zkrátka zaměnila prostředí, ve kterém operuje. Na místo rozvalin apokalyptického města, kam coby parta desperátů přijížděla každoročně na Harleyích, díky uspořádání noční rockové slavnosti, dnes slušivě upravena prostě jen hraje příjemné písničky v nočním klubu pro lidi všeho druhu.

Myslím, že zapřísáhlí příznivci z úsvitu kapely takové změkčení jen stěží skousnou, ale ti už pravděpodobně THE HELLACOPTERS zavrhli po minulé desce. Co se týče kytarové práce jsou skladby na „Rock N Roll Is Dead“ oproti starším albům jaksi odlehčené od natlakovaného zvukového válu. Jsou dokonaleji aranžérsky propracované, pestřeji poskládané, úspornější co se týče energie a zvukové masy, více si vyhrávají s detaily. Je zřejmé, že kapela zjistila, že je dobré „vědět kdy nehrát“. Nebo přesněji řečeno, kdy tolik nedrhnout, a tak se na úkor nátěru dočkáme zajímavých „boogie“ riffíků, ženských vícehlasů a větší prostor dostalo také piáno. Hlas Nickeho Anderssona je zde v popředí tak jako nikdy předtím. Pozoruji u něho jak se s každým dalším albem stává silnějším a svébytnějším. Už úvodní vysokorychlostní „Before The Fall“ naznačí, že THE HELLACOPTERS nabrali směr k rock'n'rollové dřevnosti počátků 60-tých let, jelikož atmosféry středoškolských večírků má tato píseň v sobě přehršel. Stejně drásavá je i nekontrolovaná jízda „Bring It On Home“, která působí jakoby se Elvis Presley dal na punk. Typickým hitem je „Everything´s On TV“ stejně jako dojemná „Murder On My Mind“. Nejzajímavější na novince jsou dvě skladby, a sice „Put On The Fire“, která čerpá z odkazů new yorské „new wave“ pozdních 70´s (strojovost kytar, hammondy, sloganový refrén) a druhá „No Angel To Lay Me Away“, jež naproti tomu zaostřuje na jižanský rock. Nachází se v ní neodolatelná kombinace Nickeho zpěvu s ženskými vícehlasy, jen tak z lehka podmazávaná kytarou ve stylu ZZ TOP. Přes všechny tyto různosti se THE HELLACOPTERS vždy povede dosáhnout jednolitosti nahrávky. Bohužel závěr alba není tak nápaditý, a tak album zhruba poslední 4 skladby jen omílá obehraná témata, až máte pocit, že posloucháte pořád jednu skladbu. Závěr tedy bohužel ztrácí tolik potřebnou gradaci.

K „Rock N Roll Is Dead“ mám tedy dvojaký přístup. Kladem současných THE HELLACOPTERS je, že se kapela vyvíjí a nehodlá pořád jen monotónně rámusit, protože si je dobře vědoma, že by to byl její brzký konec. Naproti tomu mám takový pocit, že s aranžérským i hráčským zlepšováním se tak trochu vytratila spontánost a zdravá energie, která třeba na „Payin´The Dues“ (1997) z THE HELLACOPTERS stříkala po hektolitrech. Vše jasně dokumentuje nemastný závěr. Osobně jsem tedy příznivcem přechodu mezi obojím a nadále pro mne zůstávají zdaleka nejlepšími alby „High Visibility“ a „By The Grace Of God“. Zachovat energii a přitom vykreslit melodický detail se na těchto albech dařilo podstatně víc.